Děti alkoholiků: šeptající rty a rozdrásané duše

Co se děje v hlavě dítěte alkoholika? Slepá důvěra ve zlepšení následovaná studenou sprchou zvratků na koberec. Pošlapané sny. Každodenní přemítání a nejistota, co bude za rok, za měsíc, večer nebo až přijde ze školy. Neustálé tajnosti, zapírání, zakrývání a omlouvání problému, stud a nemožnost se svěřit. Neupřímně, bez přátel. Takhle se musí dítě alkoholika probíjet. Utéct? Kam? V děcáku to bude ještě tisíckrát horší.

 

 

V literatuře i na internetu se můžeme dočíst nesčetně příběhů takto postižených dětí, ačkoliv jsou každý jiný, v základních věcech se podobají jeden druhému. Nakonec všichni asi vědí, že ty podmínky bývají otřesné, existují i různé pořady, zpravodajství.. Proč se to tedy pořád děje?

 

Otázka zpravodajských reportáží je také poněkud kontroverzní. Osobně mi přijde, že se na těchto situacích (jako obecně na jakýchkoliv patologických jevech ve společnosti) média stále častěji pouze přiživují, aniž by nabízely jakékoliv východisko, řešení, pomoc či alespoň osvětu.

 

Co si o tomto stavu myslíš, vážený čtenáři? Přistupuje veřejnost k dětem alkoholiků vhodně? Pomáhá jim řešit jejich situaci, nebo jen zpevňuje nekončící kolotoč strachu a lží?